V poměřování výhod a nevýhod rychlého přechodu na EURO bylo obtížné představit, co znamenají kurzová a transakční rizika v tak složitých systémech, jakými jsou národní ekonomika a mezinárodní obchod. Koho ještě před pár měsíci napadlo, že jejich význam osvětlí organický systém o rozměru desetitisícíny milimetru? A prokáže to i lidem s velmi malou finanční gramotností. Je otázka, zda je něčemu naučí.
Zatímco důvody pro rychlý vstup do Eurozóny jsou, krom politické náležitosti k západu (ve zkratce „Chcete raději Euro nebo Rubl?“) spíše odborné a vyžadující alespoň minimální míru racionality, tak představa ztráty samostatné měnové politiky a zapojení do Evropského stabilizačního mechanismu, vytvářelo kolem sebe silné pole negativních emoci. Marné byly připomínky, že i my se můžeme dostat do situace, v níž budeme potřebovat pomoc ostatních ekonomik. Vnější ohrožení je vnímáno silněji než to, které si způsobíme sami a prodat druhořadé riziko je mnohem těžší, než prodat životní pojištění lidem lačnícím po utrácení.
Iluze racionality
Postoj k Euru by měl být vědomý – třeba sebevědomý – ale racionální, vždyť jde o „naše bohatství“! To je iluze. Je to možná mnohem víc otázka psychologická, než makroekonomická. Do reálné tedy zjednodušené, tzv. „omezené racionality“ voličů vstupují afektivní touhy a motivy, užitečné v jiných epochách, nežli je ta současná. Třeba nefungují ekonomicky, ale nesou návykové psychologické výhody, jako je pohodlí, odklonění frustrace, zbavení se odpovědnosti, vytěsnění viny, či posílení projekcí. Samé sladkosti.
Dva roky po vstupu Česka do Evropské unie jsem pracoval s komplexním modelem postojů Čechů (provozované GFK) k mnoha oblastem života, spotřebitelským preferencím, politickým postojům, hodnotám a mimo jiné i Evropské unii a k Euru. Překvapovalo mě, jak specifická je skupina euroskeptiků z hlediska spotřebních zvyklostí a osobnostní typologie: afektivní, rigidní a přesto ovlivněná reklamou. Od té doby se hranice této skupiny rozmazaly a nedovažuji se totéž tvrdit obecně. Současně je v mých očích stále jádrovou skupinou tzv. euroskeptických postojů. Předpokládám, že tyto postoje vyrůstají v poli nevědomých faktorů, povzbuzeny nacionalismem, úzkostí z globalizace a hlouběji také osobnostních rysů.
Hlubokou roli myslím hraje právě úzkost (v posledku existenciální úzkost), či přesně neschopnost nejistotu a úzkost nést jako normální součást života. To je pak téma dotýkající se religiozity, či určitého typu spirituality: Všichni máme strach, ale někteří před ním utíkáme pomocí své víry, zatímco jiní se ho s pomocí své víry snažíme ustát. Někdy to je víra monoteistická, jindy víra v démony kariéry, peněz, moci a konzumu a podobně.
Podstatnější je myšlení
Říkám si, jak ovlivní pandemie koronaviru myšlení lidí. To mám za důležitější, než okamžitou změnu postojů, včetně politických preferencí. Jde o způsob, jakým myslíme, jak si vytváříme osobní strategie, sami k sobě mluvíme pravdu, nebo sami sobě lžeme. Povede nás pandemie k vynoření se z nevědomí do racionality, nebo nás naopak vtáhne hlouběji do sféry pudů, afektů, mýtů a snů? Snad jak koho: blázna k šílenství, rozumného k moudrosti. Možná tak, jako rozevře nůžky mezi velmi bohatými a chudými, rozevře i nůžky mezi bohatými lidskostí a myšlenkově chudými. Ale která tendence převládne?
Jeden z pro mě nejpozoruhodnějších jevů ve volbách, je podpora politiků právě těmi voliči, které ti politici nejvíce poškozují. Něčím podobným je preference politik, která voliče (aniž by si to uvědomoval) obírá o bohatství a svobodu. Poškodí ho ekonomicky, ale získá něco nehmotného: Zbaví ho (na moment) vnitřní frustrace, například. Nebo poodsune nepohodlí z globalizace a globalizační úzkosti. Nebo ho uzamkne do zdánlivě bezpečných hranic.
Kde se vlastně bere odpor k Euru a láska k české koruně?
Myslím, že to je v povaze peněz. Kromě komerční a ekonomické, mají peníze roli nekomerční a symbolickou. To neznamená, že méně důležitou. Třeba za odpověďmi respondentů výzkumů týkajících se přijetí Eura, lze mimo jiné spatřovat i racionalizace v důsledku strachu ze ztráty měny jako symbolu a zdroje identity.
Podle maďarského filosofa Karla Polanyiho mají peníze podobnou symbolickou roli jako jazyk. Jakoby identita části české společnosti byla definována češtinou a českou korunou (a třeba ještě územím). Co na tom, že všeobecná jazyková negramotnost a národní měna nás činí méně úspěšnými a chudšími? Identitu a vlastenectví je ostatně lépe střádat mravenčí službou veřejnosti, ponětím o historii, vytvářením osobního vztahu k předkům, k příkladným osobnostem a hrdinům, než k mrtvé měně.
Padání proti proudu času
Podle prognózy ČNB bude kurz koruny k Euru v následujících dvou letech v důsledku pandemie výrazně oslaben (viz tabulka). Zajímalo by mě, jak významně je současné a i to pravděpodobné budoucí oslabení koruny veřejností vnímáno? Vždyť koruna nezdraží jen auta a elektroniku, ale také dovážené potraviny a další produkty a služby včetně mnoha domácích. A pro slevu se právě ti, o nichž hovoříme, mohou přetrhnout. Ovšem kurzové zdražení se týká též technologických inovací, které poženou z krize Německo. V případě druhé vlny epidemie může (v hodně pesimistickém scénáři) jít kurz až k 32 korunám za Euro, což by znamenalo návrat o dvacet let zpět. Bylo by asi upjaté to vnímat jako ztracených dvacet let usilovné práce, o které jsme se připravili uvěření ideologii euroskepticismu. Byť mnoho firem koruna stáhne ke dnu. Nejvíce to jistě pocítí lidé, kteří sami sebe definují růstem (platu, majetku, firmy, postavení, moci). Bohužel s nimi mnoho dalších. Jistě lze uvažovat o tom, že po uklidnění pandemie a nastartování německé ekonomiky opět s Eurozónou porosteme. Avšak to by se nám stalo i jako členům Eurozóny, jen by se naše růstová HDP křivka nejprve přiblížila té Německé. V tuto chvíli tak koruna představuje ponejvíc ztrátu příležitosti, která by se naší ekonomice bývala byla naskytla v Eurozóně, ale nikoli mimo ni.
Kolik zbude z 1 000 Kč jen díky tomu, že nemáme €? Scénáře s intervaly spolehlivosti. Zdroj kurzu Měnová prognóza ČNB z května 2020
Probuzení tvrdým nárazem do zdi
Podobně, je ztrátou příležitosti vláda ANO orientovaná na spotřebu a zadlužování v době konjunktury. Otázka je, zda to nějakému procentu voličů ANO dojde. Zda je ztráta naděje v důsledku epidemie posune ke změně myšlení. Některé možná k počátku přemýšlení vůbec. Zapomeňte na posílení preferencí ANO a položte si otázku, jak moc změní lidé „nárazem do (krizové) zdi“ způsob, jakým myslí či nemyslí? V principu (díky přirozené sociální síti) nemusí takové probuzení potkat velké procento lidí a přesto může nakonec změnit postoje velké části veřejnosti. Ale stane se to? Krize je jako křižovatka a volba a je opravdu často příležitostí: Pro jedny být lepšími lidmi, pro jiné se zkazit.