Doufal jsem v lepší den. (4.8) Včera jsem prohodil jen pár slov s mladým Ukrajincem, dělníkem, který míří do nemilosrdné války. Říci, že mi ho bylo líto, by bylo nějak nedostačivé, prázdné.
Ti ukrajinští chlapi tady třicet let dělají těžkou práci, třeba ve stavebnictví. Staví nám domy, ve kterých žijeme. Platí tady leta daně. Z těch daní žijí naši důchodci a naše děti. To oni umožnili, aby lidé kteří se nechtějí stěhovat z oblastí s vyšší nezaměstnaností, mohli zůstat doma na podpoře a sociálních dávkách a sedět u televize. To oni mají podíl na našem blahobytu. A teď odcházejí do války a přicházejí sem jejich ženy. Mám strach, že když se nachomejtnu k projevu nějaký náckovský averze vůči nim, tak se neudržím. Mám zápornou frustrační toleranci vůči i drobným projevům nenávisti.
My jsme v roce 1938 jako národ, jako muži selhali. Složili jsme zbraně a nechali během okupace zavraždit 360 000 svých spoluobčanů. Často nejlepších z nás. A později jsme selhali znovu a znovu, tentokrát před Rusy a komunisty. Zdá se mi proto, že teď máme příležitost zachovat se jinak. Odčinit dluh, který máme vůči sobě. A je lhostejno, že to bude třeba těžké. Hlady tu nikdo nezemře.
PS: Pokud jde o Mnichovskou zradu, doporučuju tuto přednášku. Ale o ní můj krátký příspěvek není, ani o tom, zda jsme se měli bránit. Je o tom, že mnoho českých chlapů pociťuje tento moment těžce. Jiné národy se aspoň bránily. Nás ten ústup z opevnění stále nějak definuje a zbavit se ho nejde ani zapomněním, ani bagatelizací.