Říkal jsem si, co mi fotografie a koronaviru stále připomíná? A mám to: Master Mind! Kombinační hru, kterou v roce 1971 vynalezl izraelec Mordecai Meirowitz a o pár let později se vyráběla i u nás pod názvem Logik. Jako kluk jsem ji měl rád, zkoušel ji dokonce hrát jako šachy i sám se sebou.
Trochu hru připomenu: Na obdélníkové hrací ploše máte 10 řad otvorů, do kterých zastrkáváte plastové kolíky ve tvaru barevných hříbečků. Váš protihráč má svou řádku skrytou a vy se snažíte uhádnout jeho barevnou kombinaci. Od protihráče se dozvíte kolikrát jste se strefili. Ale Logik není o náhodě. Vidíte historii svých dosavadních pokusů a omylů a jste-li pozorní, nakonec se vám kombinaci podaří rozluštit. V tom vidím určitou paralelu pro boj s koronavirem.
Podobně jako v této hře, se na základě kusých informací snažíme uhodnout kombinaci faktorů, kterou před námi koronavirus skrývá. Kdy a jak virus zmutuje? Při jakém rozšíření v populaci a při jaké intenzitě prodělaného onemocnění ztratí šíření na síle? Kolik vydrží zdravotnictví než se zhroutí a začne vybírat pacienty s větší šancí na přežití? Jaká opatření nejefektivněji povedou k útlumu pandemie? Která opatření jsou zbytečná a kontraproduktivní? Stále chybí informace, kolik lidí infekci prodělalo bez příznaků a kolik z nich ji možná nevědomky šíří dál. Navzdory superpočítačům a modelům chování populace a testování, se tajemství odkrývají pomalu.
Sledujeme přesné statistiky počtu mrtvých (vyjma falešných statistik čínských), ale skryto je nám to, kdo z našich blízkých v následujících týdnech a měsících onemocní a možná posílí statistiku zemřelých. Spadáte-li do ohrožené skupiny (ať již kvůli věku, nebo chronickému onemocnění, nebo imunodeficienci), možná si řeknete: Nezemřu také? Není to však jen hra o náhodu: Hodně moc záleží na tom, jak tím vším zamíchá vláda a spoluobčané. Přitom máme vládu, která neustále zkouší, co občané snesou. Nevíme, jak to dopadne ani po stránce zdraví, ani po stránce politické a osobních svobod.
Pro některé lidi je současná situace také trochu hra. Možná hra o moc – ne nad koronavirem, ale nad lidmi. Také hra o peníze, hra hazardní. Jakou cenu v ní má lidský život? Kladu si otázku, jakou cenu má teď můj život? Vždy jsem byl rád, že žijeme v zemi, kde má lidský život ve vědomí veřejnosti velkou hodnotu. Ve srovnání třeba s komunistickou Severní Koreou, s Ruskem nebo komunistickou Čínou. V těchto zemích má život cizích lidí velkou hodnotu jen pro nevelkou část společnosti.
Mám obavu, že nyní se to může změnit i zde, že se i našim lidem v „kalkulaci nezbytných obětí pro podporu ekonomiky“, do hlavy nastěhoval čínský kapitalismus. Jako „mem“, myšlenkový virus živený strachem. Ten je možná nebezpečnější, než vir biologický. Jak se promění naše bytostně individualistická společnost, pokud učiní lidský život skrze lpění na blahobytu relativním? Ostatně není takovým již dávno? Nežili jsme v iluzích o soucitu a lidské důstojnosti? Není padesát syrských dětí nebo 153 křesťanů z Erbílu předzvěstí změny, ke které zde nyní dochází?
Myslím, že se nelze se bránit čínské mocenské hegemonii současně přijímat myšlenkové vzory čínského kapitalismu. Tomu mnoho na lidech nesejde. Jakou hodnotu pro nás bude mít nadále lidský život? To není to hra a jakkoli si vybereme, poneseme důsledky své volby. Přesto velmi záleží na tom, co si vybereme. Jakou váhu má můj blahobyt a jakou váhu má život úplně cizího člověka? Možná starého, možná ne tak starého, ale s diabetem, kardiostimulátorem, transplantovanou ledvinou, vysokým krevním tlakem, roztroušenou sklerózou, … Jakou váhu má svědomí?