Tyto řádky píšu proto, abych si sám ujasnil, co je pro mě z listopadu 1989 hodnotné a co je užitečné i v této době. Ostatně blogy byly v prvopočátku skutečné deníky, které mimochodem dával autor k nahlédnutí přátelům.
Posledně jsem si poznamenal, že pokud chceme náš svět změnit, musíme být skuteční. Odpoutat se od fikcí, které se týkají jiných lidí. Fikcí, ideologií, nálepek a zjednodušení, které nám vyhovují, protože potvrzují naše postoje. Jakož i od těch, proti kterým je snadné bojovat. Uvědomil jsem si, že niterně potřebuju čerpat z toho, co je opravdové.
Napadne mě: co třeba Bůh? Co takové „zakotvení v Bohu?“ Myslím, že raději ne. Když se řekne Bůh, mají lidé na mysli různé představy Boha a v tom mohou být i různé falešné představy o Bohu. Raději bych jako zdroj zvolil vztah, který mám s Bohem. A také vztahy s lidmi. A vztah k sobě samému. Jako je to v Ježíšově odpovědi „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“
fotografie: Josef Šrámek ml. CC BY 4.0
Po volbách se objevuje správná otázka, zda demokratické strany nevyhrály spíš náhodou, když tolik voličů stále věří Babišovi a Zemanovi? A vrací se otázka, jak přesvědčit tyto spoluobčany, kterým v jejich náklonnostech nepřekáží ani tisíce zbytečně zemřelých. Babišovou vinou.
Ten děsivě rigidní postoj mě přivádí ke vzpomínce před listopad 1989. Tehdy mnoha lidem „nevadily“ oběti komunistických perzekucí, ba ani trvající sovětská okupace. Nesouhlasíte? A co znamená, postoj, že něco člověku vadí? Rozdíl mezi názorem a postojem je v tom, že postoj má tři složky: rozumovou, emocionální a tu, která spočívá v jednání. A pokud ne v jednání, tak alespoň v pohotovosti jednat. Je nicotné říkat si, že mi něco vadí, když nejsem ochoten proti tomu cokoli dělat, ba ani sbírat odvahu to dělat. Tak lidem dlouhá léta „vadili“ komunisti. Nejprve disidenti a pak studenti byli ti, kteří dokázali politickou paralýzu překonat. A přece to nebylo samo od sebe a nebylo to vůbec snadné. Lidé se museli změnit a přitom sebe neztratit. Museli jsme se změnit a objevit sebe sama. Třeba v Janu Palachovi.
Dlouhá léta jsem si myslel a říkal, že jsme se museli radikalizovat. Ale to je nepřesné – jakoby snad šlo jen o emoce? Myslím, že jde postoj, ve kterém člověku přestane záležet hlavně na sobě. Ve kterém mu záleží víc na ostatních. Na kamarádech, na přátelích, na těch, kteří vám dali důvěru. Není nic tak obrovsky formativní, jako přijmout zodpovědnost za ty, kteří vám dali důvěru. Měřítkem tu není síla hlasu, ale vděčnost a sounáležitost. Nešlo tolik o to, že účast na demonstracích pořádaných disidenty ostatní radikalizovala, ale o to, že vytvářela sounáležitost mezi lidmi. Nešlo o to, že řežba na Palachově týdnu a pak Národní lidi zradikalizovala, ale že vytvořila a upevnila sounáležitost. A ta vznikla už dřív v mnoha skupinách a byla na Albertově a byla přítomná u Máchova pomníku a sílila navzdory zástupu esenbáků v přilbách a se štíty. Sounáležitost!
Pokud nejde změnit rigidní systém, ve kterém žijete, pokud nedokážete změnit druhé lidi, je na místě rada: musíte změnit sebe sama. To však neznamená, že se přizpůsobíte těm druhým, že se vytvarujete podle jejich představ. Vůbec ne. Někdy dokonce naopak, ale nejspíše nějak jinak. Změnit se musíte a jde o to objevit jak.
Jako student, jsem hodně přemýšlel o psychologii, trochu jsem o ní diskutoval a drobně i přednášel a možná díky tomu si všímal, co se s námi děje, jak se všichni kolem mě mění. Samozřejmě jsem si neuvědomoval, že se měním taky, ale to co jsem viděl u ostatních, bylo ohromné. Dokonce mě vyhledalo pár starších lidí a chtěli si o tom, co pociťují, povídat. O odpuštění, o smyslu, o vzetí zodpovědnosti za společnost. Sám jsem toužil po tom, aby mi někdo pomohl se zorientovat v tom, co se s námi děje a nasměrovat správným směrem. A byl jsem za tu pomoc a mnohá přátelství velice vděčný.
Myslím, že pokud mi něco pro naši současnou situaci připadá důležité je právě to, že se musíme změnit, aby se změnili ti, kteří se změnit nechtějí. Kteří se rigidně uvrtali v babišismu, zemanismu, klausismu a pitomionismu. Kteří se ke škodě své i naší, nechávají manipulovat Babišem, fake-news a ruskou propagandou CCCP 2.0. Přemýšlejme o tom, jak se musíme změnit, abychom byli přesvědčiví a aby nastala změna ve společnosti.