Reklama
 
Blog | Pavel Korec

Sametové meditace 1989 ►2021 (I.)

Nemám v úmyslu připomínat historické události, kterých jsem byl svědkem. To systematicky a výborně udělali mnozí. Chci si vzpomenout na myšlenky, které mě napadaly a konfrontovat je s těmi současnými. Je to velice drobný pokus o reflexi současnosti skrze pohled studenta pražské techniky z roku 1989.

Technicky je to úkol nemožný (neumíme cestovat časem) a myšlenkově krajně obtížný, protože subjektivní zkreslení toho, co jsem dělal a co jsem si myslel, je enormní. Vezměte třeba v potaz, kolik je dnes tehdejších „revolucionářů“. Přesto se pokusím opřít se o postoje a obrazy které si pamatuju, protože jsem o nich přemýšlel nebo diskutoval a příliš nedofabulovávat, co bylo mezi nimi.

Skutečná demonstrace! fotografie: Josef Šrámek ml. CC BY 4.0

Reklama

Nejprve však skočím o notný kus dopředu, do okamžiku, kdy si náš národ zvolil prezidentem Miloše Zemana. Byl jsem s kamarády a byli jsme vyděšení. Do té chvíle to byl nejhorší moment od roku 1989. Debatovalo se o tom, že nás čekají dvě, možná tři, levicová normalizační volební období. Nikdo netušil, oč hrůznější může být vláda ani levicová, ani pravicová, jen od každého „ultra“ trochu – vláda manipulujících populistů. Dvacet tisíc obětí její politiky, statisíce zničených živností a rozvrácená ekonomika svědčí o něčem skutečně hrozivém. Nedokážu ani všechny škody pojmenovat. A to jsou i věci, které vidět nejsou, jako je sounáležitost občanů, naše národní identita, důvěra v instituce, které si platíme. Tady jsou ztráty proti HDP řádově větší.

Tehdy po tom zvolení jsem si vzal do hlavy, že je třeba oprášit zkušenosti členů disidentských rodin, jak totalitu kulturně a s dobrým svědomím přežít. Samotného mě to zajímalo. Bytové semináře? Nakonec se ukázalo, že o takové informace není zájem, jaký jsem předpokládal, ba ani je poskytnout. Navíc „totalita populismu“ je dost jiná, v něčem podobná, ale hodně jiná, v hlubším smyslu zákeřnější (neumíme v ní žít, bránit se jí a bojovat s ní, pouze nás deprimuje). Zůstalo hlavně u doporučení posílit přátelské vazby (ty nevirtuální) a něco začít se svými přáteli podnikat. Úmyslně a cíleně vytvářet občanskou pospolitost, je ovšem doporučení dobré i pro současnost.

Když se podívám na svoje okolí koncem 80. let, nejvýrazněji mi tu vyvstává právě přátelství a společná činnost. Myslím, že existovalo něco jako socialistický individualismus, důsledek politicky motivované uzavřenosti. Dalo by se namítat, že vřelost přátelství se dala najít, třeba v chatových osadách, kde partajně-společenské rozdíly a bariéry byly nižší a vztahy autentičtější. Ano, ale jen do určité míry a nepříliš hluboko.

Může být osvobodivé, když soudruh XY při opékání buřtů nadává před ostatními chalupáři na komunisty, nebo se předvádí, kolik zná politických vtipů? Autocenzura došla na hranu (s alkoholem i přes), avšak po vystřízlivění a návratu do města, se nic nezměnilo. Bylo to jako po návratu z divadelního představení v režii socialistického realismu (mohu-li si půjčit výraz z architektury, tak brutalismu). A diváci – herci nebyli krom zážitku ničím obohaceni.

A pak existovaly oblasti, které byly jakoby tunely do jiného světa. Turistické, skautské oddíly, literární, divadelní, party, skupiny. Já jsem zažil ty literární a vydavatelské (coby člen několika klubů SF) a novinářské. To byl svět sám o sobě, podstatně skutečnější, nežli všední život sám.

Na něm neměla vládnoucí garnitura žádný podíl. Naopak byl jí navzdory a proti ní. Žádná spolupráce a žádný dialog s totalitou v tom nebyl. Při bláznivých pokusech s legalizací časopisů jsem (nejen já) zažil absurdní obranu totality něco „skutečného“ povolit.

Pamatuju se, jak úžasnou strhující radost jsem prožíval při četbě samizdatového překladu povídky Clifforda D. Simaka „Velký přední dvorek“. Jako se mi to stalo vícekrát, naprosto jsem se odpojil a zapomenuv vystoupit, cestoval noční Prahou od jedné konečné tramvaje do druhé. Povídka vypráví o soukromém vstupu do „jiného světa“ a obranou před snahou vlády do tohoto světa proniknout. Uvědomil jsem si, že „vnitřní emigrace“, nebyla únikem z reálného světa do světa fikce, ale únik ze světa normalizační fikce, normalizačního nebytí do něčeho opravdového, skutečného. Teologicky vzato, zlo je jen nedostatek dobra, není „skutečné“. Přesto působí často hrozně. C. S. Lewis tuhle realitu skutečna a neskutečna nádherně popisuje v knížce „Velký rozvod nebe a pekla“.

Pro současnost mi z toho plyne, že uhájit si svůj vnitřní svět před tak zvanou realitou, není únik z domova, ale návrat; návrat k sobě; návrat domů. Jde pak o to, umět sebe jako někoho kdo je skutečný, vnášet do tohoto neskutečného světa babišovského populismu a na fake-news postavené ideologie neskutečna.

Kdybych se díval na současnost svýma očima z roku 1989, připadalo by politické dění, epidemie, hrátky s prezidentem, jako cosi velmi neskutečného, šíleného, ale neskutečného. Stejného druhu, stejně mrazivého, jako totalita konce osmdesátých let.

Objevil jsem pro sebe, že pokud chceme tuto společnost změnit, musíme být skuteční. Mít hluboké zdroje „skutečna“ v opravdových činnostech a vztazích. Z pozice facebooku ho nezměníme.

(pokračování)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama