Když jsem se poprvé dozvěděl o Iniciativě Sníh, tak mě zmínka o lásce v souvislosti s požadavkem na vědecký přístup v řešení epidemie, poněkud zarazila. Je neobvyklé ji ve vědě a vážných diskusích zmiňovat. A přece to je jedna z nejdůležitějších věcí.
S láskou jako kulturně-duchovní kategorií (nemyslíme zamilovanost ani sexualitu) je ve vědě a vážných debatách potíž. Všiml jsem si odmítání i mezi psychology, pokud nejde o autentický a hluboký rozhovor. Domovem lásky je teologie, mystika a bohužel i hystriónská ezoterika. Ale třeba do reklamy oblasti geriatrie nebo životních pojistek patří a na rozdíl od strachu opravdu funguje. Jsem hluboce přesvědčen, že k tomuto covidovému tématu patří a je i způsobem, jak hlouběji pochopit co se ve společnosti v souvislosti s pandemií děje.
Také v rámci psychoterapie se stává, že uvědomění nedostatku lásky a podobně objevení že ji člověk má, je počátkem procesu uzdravování. Věřím, že něčím podobným může projít v souvislosti s pandemií i naše společnost, nebo alespoň její část disponující otevřenou myslí. Moc bych si to přál.
Kladu si otázku, zda v odmítání vakcíny (roušek atd.) nehraje velkou roli averze nejen k vládě a institucím (o čem jsem 100% přesvědčen), ale také neláska až autoagresivita k sobě samému.
Metafyzicky – že na tom odmítání má silný podíl i hluboká nespokojenost s životem, jaký lidé žijí. Krize si žádá změnu a stav nouze, ve kterém se nyní nacházíme, je příležitostí – ale jen příležitostí. Nedostatek sám o sobě nevede k nápravě vztahů a obnově, mnohdy vede naopak k jejich narušení. V tomto smyslu je česká společnost na křižovatce a můžete se vydat buď cestou sebelítosti, viny a nenávisti, nebo naopak sounáležitosti a lásky a soucitu. A tohle musí zvolit každý sám.
Naší slabostí ve zvládání epidemie je po řadu let vysoká míra averze a agrese ke starým lidem, ageismu. Před deseti lety jsme byli s ageismem (dokonce s odstupem) v mnoha ohledech nejhorší v Evropě, aniž bychom si však takovou situaci připouštěli*. V jiné novější zprávě** se v některých srovnáních stále pohybujeme mezi několika nejhoršími zeměmi.
Řekněme, že jde o nelásku ke starým lidem. Odmítání očkování (nošení roušek etc.), jakoby se stalo výrazem této nelásky k lidem (starým či chronicky nemocným), ale současně i nelásky k sobě samému až člověk dozraje k pozdnímu věku, nelásce ke své budoucnosti jako nehodnotné budoucnosti starého a mnohdy nemocného člověka.
Jako hloupé, snad až odpudivé mi osobně přijde stavět komunikaci na „hrdosti“, jak to je ve vládním komunikačním briefu. Hrdost na místo soucitu? Nesmysl!
Avšak k tématu postojů v epidemii se váže ještě jiná emoce – a tou je vděčnost. Vděčnost patří k situaci. Ne jako nějaký pocit dluhu, který musí člověk vyrovnat, ale jako hluboký existenciální pocit, že život je v zásadě pořádku.
Vděčnost vědcům, kteří po několik měsíců vyvíjeli vakcíny, jistě s enormním úsilím a bez odpočinku.
Vděčnost lidem, kteří pomáhali vývoj financovat. Vděčnost všem, kteří se podíleli na testování vakcín, jak lékařům, tak lidem zařazeným do studií.
Vděčnost všem, kteří pomohli a pomáhají, aby se vakcíny dostaly k lidem.
Vděčnost lékařům a zdravotníkům, kteří s extrémním nasazením pečují o nemocné a stejně tak i těm, kteří pracují na očkování.
Ale opravdu tím myslím přijetí toho všeho jako daru, za který nemusím platit a který je spíš pozváním ke změně smýšlení o světě a o sobě. A pokud z této vděčnosti vyroste hmatatelná pomoc komukoli a kdekoli, tak jako svobodné rozhodnutí, ne ekonomický dluh, který člověk musí splatit, aby měl na duši pokoj. V tomto případě jde skutečně o lásku a jsem přesvědčen, že to je mnohem větší a trvalejší hodnota.
*) A Report from EURAGE (European Research Group on Attitudes to Age.
**) Perception of population ageing and age discrimination across EU countries, Jitka Rychtaříková 2019
=Pavel Korec=