Domnívám se, že současná epidemická krize velmi souvisí s jak etikou, tak mravním nastavením společnosti a s tím, co se v oblasti etiky a morálky v posledních letech stalo. Mravnost se (spolu s lidskými právy) stala jakousi okrajovou hodnotou, čímsi nemoderním a nepraktickým. Dokonce se pro ni mnozí stali terčem posměchu, urážek, verbální agrese a ponížení. Takové věci, jako spravedlnost, etika, lidskost, sounáležitost, láska a soucit jsou považovány za slabost a z hlediska hospodářství za hloupost. Lidskostí neokleštěný egoismus je pak osobní a hospodářskou výhodou. Jistě to je primitivismus i z hlediska toho co psal Adam Smith, který vysoko kladl soucit, empatii, lítost a další emoce, které pociťujeme při neštěstí které potkává jiné lidi. A tato mentalita nám zvolila prezidenta a premiéra, kteří jsou vrcholnými evangelizátory bezskrupulózní nemravnosti. A jak to souvisí se zdravotnictvím?
V době socialismu mělo, navzdory mnoha nedostatkům plynoucím z izolovanosti, československé zdravotnictví paradoxně velmi vysokou úroveň. Bylo však oproti zdravotnictví západnímu zatíženo malou vstřícností k pacientům, příliš expertní a s malým pochopením pro příběh pacienta, který byl často spíš předmětem zájmu odborného, ne však lidského.
Ale i v minulosti tu jako lékaři a jako pedagogové působili a stále působí vynikající lidé, kteří mají k pacientům mimořádný lidský přístup. A dnes v terénu pracují jejich mnozí žáci, takže je situace mnohem lepší a stále lepší, byť ne dokonalá.
Problém je, když vedoucí roli ve zdravotnictví zastává člověk, pro něhož je mravní vkus banální a lidská stránka vztahu k pacientům není tak úplně součástí osobnosti. Může to být i vynikající odborník, ale pokud mu schází hluboce internalizované lidské hodnoty a respekt k nim, nemá ve svém rozhodování vodítko pro to, co je etické a správné. Nestačí složit písemnou zkoušku z etiky, tou je jedině sám život. A i kdyby byl onen člověk sebevětší dříč, bez lásky k lidem nedokáže dobře volit mezi zájmy svými a pacientů a zájmy jinými.
Jistě jsou ve zdravotnictví (podobně jako v armádě) lidé méně sociálně vnímaví velice důležití: Nechtěli byste, aby vás operoval chirurg, který se snadno emočně zhroutí. Avšak v situaci, kdy jsou zájmy lidí atakovány zájmy politickými a ekonomickými, kde jde také o postoje v otázkách sociálních a o život mnoha lidí, je takový člověk větší či menší hrozbou.
Kdo totiž neopírá rozhodování v náročných situacích o svou mravní kotvu (mravní integritu v nejhlubším slova smyslu), bude se zmítat mezi profesní odpovědností, politickými tlaky a osobním prospěchem. Tím, že je na špatném místě, bude nepochopením snad trpět i on sám, ale přinese utrpení (a v tomto případě i smrt) jiným lidem.
Bagatelní posměch nad etikou a mravností, nyní na mnoha frontách nyní vede přímo ke smrti. Potřebovali jsme zažít tuto epidemii, abychom se poučili? Co myslíte?