Reklama
 
Blog | Pavel Korec

Nemoc ponorková

Když psychologové hovoří o ponorkové nemoci a vzrůstu domácího násilí v rodinách uzavřených mezi čtyřmi stěnami, růstu konfliktů a rozvodů, mohou mít pravdu. Avšak přemýšlím, jaký dopad mají příliš jednoznačné negativní prognózy. Nejsou často medvědí službou? Současně si vzpomínám na momenty, kdy jsme s kolegy rozebírali příčiny krize rodiny. Je jich celá řada a je tam také zaměřenost na sebe, egoismus, nezávislost, někdy i bohorovná jistota a absence vděčnosti za normální stav věcí. Jistě též schází společný čas. Může tedy krize pomoci uzdravení rodiny? Egoistický životní styl je otřesen v situaci, která si spolupráci vynucuje. Vždy záleží na tom, co s tím uděláme.

Rodinám velmi, velmi scházel především společný čas. Čas společného jídla, společného povídání, vyprávění. A to tak, že jeho deficitem trpí jak děti, tak (jako živý organismus) celé rodiny. Je čas se vrátit ke stolování, k povídání o sobě, o svém životě, o příhodách z dětství. Nebo k „černým hodinkám“. Zvlášť si je pamatuju z dětství, když nám při bouřce vypnuli proud a všude byla černočerná tma. To bylo na venkově, zatímco ve městě jsme museli zhasnout a pak jsme si povídali, nebo četli při svíčce. Čtěte si nahlas, vyprávějte pohádky, vyfabulované příběhy. Hrejte karty, nebo stolní společenské hry.

Nejohroženější skupinou jsou také prarodiče. Vybavte je počítačem a povídejte si s nimi pravidelně třeba pomocí Skype, (nebo s použitím aplikací jako Hangout, Talky, Viber, WhatsApp, ICQ, Line, …). Pokud před sebou vidí známou tvář, je to vzájemnější, než telefonní hovor. Tytéž prostředky se hodí i pro videokonference mezi více příbuznými a mezi přáteli.

Pokud někdo jako prevenci před ponorkovou nemocí doporučoval virtuální počítačové hry, řadím to k dost špatným doporučením a promarněné příležitosti. Lidé si ke své škodě odvykli být spolu a zdá se mi bláznivé v okamžiku, kdy nejen mohou, ale musejí být spolu, takovou příležitost zahodit. V prvé řadě potřebují autentický lidský kontakt a měli by se vědomě snažit o jeho prohloubení. Často postačí trocha času a proti sobě natočená křesla. V dosavadním hektickém tempu jsme znecitlivěli vůči pocitům a vjemům a současná atmosféra úzkosti vede též k desenzitizaci. Tu je však možné zvrátit. Mezi partnery i v rodině je  vynikající hrát deskové a karetní hry. Dovolují prožívat negativní emoce ve hře a v  sociálních vztazích a přinášejí spoustu pozitivním emočních prožitků. Zvyšují naši emoční odolnost a frustrační toleranci.

K ponorkové nemoci patří i neuspokojení některých potřeb a z toho pramenící nespokojenost a napětí. V zásadě si je třeba stále pamatovat, že dospělý člověk si je za svou spokojenost primárně odpovědný sám. To znamená, že kupříkladu může a má o svých potřebách s životním partnerem mluvit, vyjednávat, ale neměl by ho za svou nespokojenost jakkoli trestat.

Některé rodiny se stahují do izolace a to nejen virové, ale i sociální izolace a jakési sociální sterility. To je riskantní. Myslím, že jim pomůže pomáhat lidem venku. V naprosté většině příjmových poměrů lze přiměřeně svým možnostem pomáhat lidem, kteří utrpěli ztrátu zaměstnání, nebo rodinám stiženým válkou, nebo v zemích mnohem více zasažených epidemií. Soucit a solidarita s trpícími pomůže překonat vlastní nejistotu možná lépe, než rodinná terapie. Vždyť jádrem mnoha problémů je naše ustrašené ego. Pokud máte děti, mluvte o tom s nimi přiměřeným způsobem a věnujte příspěvek za rodinu společně. Pokud dítě vidí, že rodiče v krizi jednají solidárně, je to pro osobnost dítěte dobrý počin.

Myslím, že od vlády nemohou rodiny postižené krizí doopravdy očekávat významnou pomoc. PR a marketingem řízená vláda dovede spíš přesouvat chudobu z jednoho místa na druhé, než ji promyšleně řešit. Proto je třeba solidarity mezi lidmi nejen ve výrobě roušek, ale solidarity mezi rodinami. Máte-li mezi sousedy nebo známými někoho v aktuální nouzi, můžete mu pomoci. V tom je naděje pro nás pro všechny, že vzájemná pomoc znovu obnoví zdravou a silnou společnost. Jedině tak se rodina se znovu může stát základem státu, ukáže-li, jak je v mnoha věcech přebujelý stát nepotřebný. Přebujelá závislost na státu je zdrojem jeho nadměrné moci a omezením svobody a prosperity. S větší naléhavostí lze totéž říci o konkrétní vládě a zbytečných lidech v ní.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama