Reklama
 
Blog | Pavel Korec

Nejen statistika, čtěte příběhy

Uvědomuju si, jak důležité pro mě je v této situaci vědět o těžkých příbězích pacientů, umírajících a také zdravotníků na covidových odděleních. Lékaři a pacienti a jejich blízcí potřebují, aby mohli mluvit o tom, co se děje a potřebují, aby to někdo napsal a četl.

Za riskantní pro duševní zdraví pokládám přijímat jen statistické informace o počtu nakažených lidí a počtu zemřelých. Stejně tak je riskantní je disociovat, vytěsňovat je, nebo je pouze proměňovat v averzi k vládě a jejím opatřením.

Myslím, že je pro nás velké varování v tom, jak lékaři a veřejnost „nevěděla“ o nacistickém programu likvidace duševně nemocných „T4“, který fungoval od října 1939 do srpna 1941 a ve kterém zemřelo 70 tisíc pacientů. Nechci v tom srovnávat nic jiného, nežli právě to „nevědění“. K něčemu takovému, nebo dokonce k bagatelizaci zemřelých a popírání skutečnosti, u nás právě teď dochází ve velkém měřítku.

Proč je důležité vědět o těch těžkých lidských příbězích? Proto, abych zůstal sám lidský. V okamžiku, kdy by se oběti epidemie pro mě staly jen abstraktními čísly a titulky v médiích, ztratil bych také něco podstatného ze sebe, třeba schopnost soucítit. A možná i víc, disociace je riskantní.

Mám strach, co takové odlidštění může s lidmi udělat v blízké budoucnosti. Nejen, že se projeví v duševním zdraví lidí a naplní čekárny psychiatrických ambulancí a terapeutů, ale projeví se ve veřejném životě a v politice. Kam lidi schováte svůj potlačený soucit a v co se nakonec promění?

Důležitý je v této situaci soucit, sounáležitost a altruismus. Někdy si je třeba dovolit být smutný a je to přirozené a lidské. Prožívat s někým, nebo za někoho smutek je lepší, než disociace, oploštění, či averze. Bylo by proti smyslu vyhledávat smutné články, stejně jako pravidelné užívání si černé kroniky I to může vést k bagatelizaci. Jen se nevyhýbat skutečnosti jaká je bezprostřednější a autentičtější.

Každý máme nějakou schopnost pomoci unést to těžké, co se dotýká mnoha lidí v celé zemi. Někdo větší, jiný menší. A máme také schopnost nebýt v tom sami a vzájemně si pomáhat. Jako při povodních. Někdo ztratil své blízké a potřebuje přátelskou podporu a jiný ztratil zdroj příjmu a potřebuje od přátel jinou pomoc. Finanční pomoc, nebo třeba pohlídat děti zdravotní sestře ze sousedství. Získávají ti, kteří se dokáží rozdělit o svůj čas. Nevíte-li jak, využijte charitativní organizace, jako Člověk v tísni, Česká Katolická Charita a další. Ale probůh, nezavírejte oči a uši, ať nakonec nejste slepí a hluší.

Reklama