Jistě, že chce. Jakpak by nechtěla? Každý by ji chtěl zastavit, ale není to jednoduché.
Opravdu každý? Někdo na ní třeba vydělává? Peníze, moc, a takové věci. Zeptám se znovu: „Chce ji zastavit opravdu?“
Jak opravdu?
Tak, jako lidé některé věci dělají opravdu a jiné dělají napůl a další jen naoko. To naoko v případě vlády znamená mediálně. Když člověk dělá něco v tak závažné věci opravdu, soustředí na to všechnu pozornost a všechny síly a nedělá věci naopak. Má ten opravdu nejdůležitější cíl.
A to vláda nemá?
Jistě, má. Zvítězit nad epidemií. Chránit seniory. Zajistit fungování zdravotních služeb, ekonomiky, zajistit příjmy občanů. Ale pokud vede takovouhle válku, nemůže stavět své soukromé zájmy na roveň těm veřejným. A takové vláda asi má.
Jaké proboha?
Třeba vydělat na tom politický kapitál. Aby někdo vydělal na nákupech roušek, nebo termokamer. Nebo aby mohl prohlásit: „To já jsem je zajistil“. Usnadnit si práci. Zalíbit Číně. Moc jí nejde dělat to, co nepřináší osobní nebo politické benefity, ale přesto je to důležité.
Ale vždyť politici jsou hodnoceni za zvládnutí krize a lidi to nakonec hodnotí velmi dobře, jak ukazuje nárůst preferencí ANO.
Jenže jsou věci, co nejsou moc vidět. A přesto je důležité je dělat. A v krizových situacích nemůže nikdo jednat opravdu odpovědně, pokud nad tím vším má svůj soukromý prospěch. Musíte se zaměřit na to, co je důležité pro veřejnost, ne pro sebe. Jsou situace, kdy je třeba ty osobní upozadit a jednat ve veřejném zájmu i v protikladu s nimi. V tomto případě to znamená upozadit politické ambice svoje a své partaje, své firmy. Resp. zapomenout na ně ve chvíli, kdy překáží těm veřejným.
A říkám si: Nechceš toho od vlády nějak moc?
Ne. Nikdo je nenutil být vládou, být ministry. A opravdovost o které uvažuju, tu u vlády opravdu nevidím. Je řada pochybení, která – připusťme – i kdyby se stala omylem, dokládají, že to není tak úplně opravdu, co s námi hraje vláda. Že to je víc jejich hra a není to hra férová.
A to vadí?
Ano, opatření nejsou zdaleka tak efektivní, jak efektivní by mohla být. A neautentičnost a chaos v příkazech a nařízeních vytváří u lidí odpor. A lidé pak jednají v odporu k nařízením. Silnej politik může na sebe nechat dopadat i hněv, pokud jedná zodpovědně. Buď o tom ostatní přesvědčí, nebo odejde a svět se nezboří. Politik-slaboch se sám o sebe bojí a nedokáže lidem sloužit.
Ten odpor k nařízením je důvod, proč epidemiologická opatření nefungují tak, jak by fungovat mohla. Je tisíc a jeden způsob, jak člověk v odporu dělá, že dělá, ale využije každou příležitost jak dělat pravý opak. Vědomě, nebo nevědomky. Díky velkému množství kaménků v soukolí, se kola mohou zastavit. Nezodpovědné chování lidí rezonuje s chováním slabých politiků. Formálně věci fungují, ale špatně. Velké množství drobných příležitostí, třeba v sociálních kontaktech, eliminuje vliv stanovených pravidel a opatření. Ukazuje se pak, že není takový rozdíl mezi tím, když se lidem něco nařídí a tím, kdy jsou zodpovědní ze svého rozhodnutí. To druhé může fungovat i lépe. Ale špatné je, když to je jenom komedie, když jsou příkazy nahodilé a nejednoznačné a chaotické. Některé zbytečné.
Takže vláda epidemii zastavit nechce?
Jedná tak, jako že chce. Nejedná tak, jak by jednala, kdyby opravdu chtěla. Nejedná ani tak, jak by měla, ale na to mohou být různé názory. Ale věřím, že její vliv není tak silný, aby zhatila to, co kreativní lidé dokázali. Až jednou zas někdo z vlády použije slůvko „my“ bude lhát. Protože s nimi v principu žádné „my“ nebylo a není.